Název

K večeru

Popis

.
.
Mísa na ořechy

V malé vesnici na okraji pralesa seděl před svou chýší starý muž. Jeho jméno bylo Man. Z jemné červené hlíny, pomalu a pečlivě tvořil mísu na ořechy. Ta jež dosud používal, praskla, a tak ji vrátil zemi a vyrábí novou. Když už byla mísa téměř dokončena, šel okolo Isoka, mladík z jeho vesnice. ,,Tvá mísa je krásná, také bych takovou potřeboval, ale neumím ji vyrobit" řekl. Man se zamyslel,, Mohu ji pro tebe vytvořit, přijď zítra. Mladý muž poděkoval, a odešel. Nazítří byla miska pro Isoku připravena. Man ji předal, a chtěl si jít nasbírat nějaké ovoce, aby měl co jíst, a také aby se podíval do pralesa a k vodopádům na řece a pak se toulal, kam ho nohy zanesou, protože to dělal ze všeho nejraději. Ale jen pár kroků od své chatrče potkal Man tři ženy. ,,Viděli jsme, že jsi pro Isoku zhotovil mísu na ořechy, chtěly bychom také takové. Stařec si povzdechl ,,Tři misky mi zaberou celý den. Nebudu mít ani čas zajít si pro své ovoce" ,, když mi ale každá nějaké přinesete, udělám, oč mě žádáte.
Ženy souhlasily a on se vrátil ke svému obydlí. Až do soumraku pracoval, a večer směnil své výrobky za slíbené ovoce. Nebylo to to, co mu chutná nejvíce, ale spokojil se tím. Ženám se nové mísy líbily a ukazovali je po celé osadě. Proto druhý den stálo před Manovou chýší mnoho vesničanů a všichni žádali mísu výměnou za ovoce. Co starci zbývalo. Měl radost, že se jeho práce lidem líbí, ale bralo mu to příliš času. Byl však trpělivý a dál vyráběl své misky na ořechy pro každého. Netrvalo dlouho a chodili za ním i lidé z okolních vesnic, a objednávek přibývalo. Man již neměl kdy hledat nejlepší jemnou hlínu kolem řeky. Musel ji kopat hned vedle své chýše a tak tam za čas vznikla velká ošklivá jáma. A hlína z ní byla hrubá, tmavá a misky které z ní zhotovil, mnoho nevydržely a často praskaly. Proto lidé přicházeli brzy pro nové a stařec je musel dělat čím dál rychleji. Kvůli tomu už nebyly tak krásné jako ty první, ale lidé si zvykly. Také si musel postavit další chatrč na sušení mís a na skladování ovoce. Man jej nyní dostával víc, než mohl sníst a v jeho chýši mu překáželo a tak jej odkládal tam, ale bylo ho moc a kazilo se, a on nevěděl co s ním. Začínal být ze všeho unavený, slunce už jej nahřálo, ale pálilo, ptáci nezpívali, ale křičely, a na prales už sotva vzpomínal. Čas pro něj ubíhal v šedé rutině a on se s tím pomalu smiřoval. Až jednoho rána nad jednou miskou si náhle uvědomil, že už to dávno nedělá rád. Odpoledne zašel k řece a tam potkal cizince. ,,Kdo jsi zeptal se jej muž" ,,Jsem ten, který vyrábí mísy na ořechy" odpověděl stařec, neboť již docela zapomněl, že je Man.
,,To byl ale podivný sen" řekl si starý muž, když se ráno probudil ve své chýši. S úsměvem vyšel ven a chvíli se díval na dravce, který ladně plachtil nad lesem. Potom zašel k řece, přinesl si trochu jemné červené hlíny a začal si tvořit misku na ořechy, pomalu a pečlivě a s radostí. Když byla dokončená, šel okolo mladý Isoka. Tvá mísa je krásná, také bych takovou potřeboval, ale neumím ji vyrobit" Starý Man se zasmál. ,,Tak pojď příteli, naučím tě to" Vyrobili spolu misku, Isoka si ji sám vyzdobil, poděkoval, a vesele si ji odnášel domů. Ženy obdivovali jeho práci, a on je to také ochotně naučil, a pak si šel, kam se mu zachtělo. Také Man se vydal na procházku, do pralesa, k vodopádům, k bílým skalám, a pak se toulal, kam ho nohy zanesou, protože to dělal ze všeho nejraději. Byl totiž svobodný

Kategorie a štítky

Nastavení