Název

JBC 4X Revelations 2015

Popis

.

V Muzeu

Před nějakým časem jsem náhodou získal asi šest desítek starých výkresů, kterým hrozilo, že skončí v zapomnění, v propadlišti dějin, a nebo bez patosu, v docela obyčejné popelnici. Tento poklad byl objeven v podlaze starého domu, v tajemné komnatě, kde jej skrývalo ještě tajemnější linoleum. Při bližším prozkoumání jsem zjistil, že ony křehké listy nesou návrhy a technické výkresy z jisté textilní školy a jsou staré až 120 let. Už kvůli tomu jsem je nechtěl vyhodit. A také proto, že i já jsem ve sklářské škole podobné výkresy dělal, ale žádný z nich nedosahoval přesnosti a technické dokonalosti těchto starých prací. Ovšem skladovat je doma by byla rovněž škoda, a tak jsem hledal instituci která by je přijala do odborné péče. Škola kde vznikly už patrně není v provozu, ale zato mají ve městě vyhlášené muzeum. Napsal jsem tedy panu řediteli email, s tím, že v případě zájmu obrázky přivezu. A protože zájem byl záhy projeven, za pár dní jsem s deskami příliš velkými pro pohodlné cestování, mířil v ono podkrkonošské město.
Byl jsem tady naposled tak ve třech letech, takže jsem okamžitě zabloudil. Nějak jsem se ale doptal na cestu k malebnému zámku, kde muzeum má své sídlo. Budova na první pohled působila liduprázdně, a i když jsem otevřel křídlo těžkých dveří, v hale na mě zíralo jen pár depresivních vycpanin. Brzy se ale zjevila jakási paní a ptala se, co že si to přeji. Vysvětlil jsem jí, že jsem přivlekl kupu starých papírů a přeji si je darovat panu řediteli. Zatvářila se podivně, a asi přemýšlela, jak mě slušně vyhodit, ale v tom se nad schodištěm objevila rozcuchaná hlava a volala ,, Dobrý den, to jsem já ten ředitel".
Šel jsem tedy nahoru, a tam mě očekával typický roztržitý vědec, velitel ústavu. Už jsem mu podával desky, a že zase půjdu, ale on se omluvil, že zrovna přišla paní restaurátorka, on musí za ní, a jestli bych nemohl laskavě chvíli počkat, třeba tady v geologické expozici. Postával jsem mezi vitrínami s kamením asi dvacet minut, když znovu přišel a s lítostivým výrazem ve tváři a povídal, že mě nerad obtěžuje, ale jestli bych mu nepomohl sundat hraběte Harracha ze zdi. Než jsem se stačil hloupě zeptat, co tam pan hrabě dělá a proč nesleze sám, došlo mi, že půjde o obraz. V tom jsem se nespletl, jen jsem nečekal, že aristokrat bude v nadživotní velikosti a v masivním rámu z tvrdého dřeva. A co hůř, odmítal se stěny pustit, dokud jsme nevyrvaly skobu. Po těžkém boji jsme šlechtice položili tváří k zemi a nechali jej restaurátorům napospas.
Vrátil jsem se s panem ředitelem do přízemí, kde mě usadil do pracovny a zase zmizel. Čtvercová místnost byla po strop plná knih v dřevěných regálech kolem stěn. U dveří stála velká stará skříň a uprostřed obrovský stůl pokrytý stohy papírů a knih. Za ním seděly dvě muzejnice. (Muzejnice, až na několik výjimek, není druh strašidla, jako jsou klekánice nebo polednice, ale většinou se jedná o dámu pracující v paměťové instituci. Ve vzácných případech lze prý se setkat i s individui, které jsou obojím zároveň. Sám takou zkušenost však dosud nemám.) Jedna z těch paní mě oznámila, že ihned najde v počítači darovací listinu a po jejím podpisu, bude věc vyřízena, a já osvobozen. Když ale po půl hodině usilovné práce vstala, prohlásila ,,Ono to tam není". Tak se do hledání pustila druhá, a po nejméně dvaceti minutách dokument skutečně našla. Už jsem chtěl jásat, ale dámy řekli, že je nutné zjistit počet výkresů, protože to musí na listině být. Vypadalo to jednoduše. Nebylo. Nejdřív se na ně muselo uvolnit místo. Když vyprostili jeden stolek, opatrně braly jeden po druhém a počítaly. ,,36, 37, ...jé tenhle je krásný" ,,kde jsme to byly" ,,nevím" ,,tak znova, 1, 2, 3… Konečně byly u posledních listů.
Tady ten je roztržený na dva kusy, budeme ho počítat jako jeden, jako dva,a nebo vůbec?" ,,Jako jeden, to se slepí.“ Na to jsem naštěstí čekat nemusel, a jedna z dam vytiskla tu darovací smlouvu. Už jsem se znovu viděl ve dveřích, ale v tom se právě jimi přiřítil nějaký muž a hlásil, že restaurátorka se škrábla do prstu a žádá si náplast. Můj list se snesl na stůl a já zpět na židli. Ženy začaly hledat lékárničku s takovým nasazením, jako by si byla restaurátorka usekla ruku. Když prošly všechny zásuvky svého obrovského stolu a otevřely obrovskou skříň, zasténal jsem. Její obsah by stačil na celé další muzeum. V tomhle nic nenajdou. Čas se vlekl, kolem mě a se škodolibým výrazem mě zasypával prachem. Já sám už jsem si začínal připadat jako exponát. Na hodinky už jsem se ani neodvažoval podívat. Konečně našly, co hledali, a muž odešel slepit kolegyni, co slepovala obraz. Rychle jsem běžel ke stolu, a podepsal listinu, jednu pro muzeum, jednu pro mě.
Jediné co chybělo ,byl pan ředitel který je musel signovat také. Bylo mi jasné, že zde strávím noc. Při rtuťovitosti tohoto doktora se nám ho jen tak lapit nepovede. Dámy na to ovšem měly techniku. V rohu místnosti bylo několik malých obrazovek napojených na síť bezpečnostních kamer. A právě ty měly posloužit k určení momentálního místa výskytu pana ředitele. Následující akce silně připomínala stopování sněžného muže. Jen občas jsme zahlédli neostrou postavu, která se mihla v obraze, aby zmizela, neznámo kam. Někdy to byl jen stín, nebo odraz ve vitríně národopisné expozice. ,,Tady je tady je!“ pokřikovaly muzejnice, a já osnoval plán útěku. ,,Teď běží po schodech"… ,,Je na chodbě" Jedna z nich vyskočila a otevřela dveře. ,,Není" hlásila. Pan ředitel střídal místa pobytu s takovou rychlostí, že jsem měl dojem, že je tak ve třech sálech současně. Teorii dvojníků jsem zavrhl, pravděpodobnější bylo, že jsem se tu zbláznil. Rezignovaně jsem klesl na židli. Má láhev s pitím byla prázdná. Hrozila dehydratace.
Najednou se otevřely dveře. Že by snad… ne, zase ten restaurátor. ,,Prosím vás, my bychom potřebovali papír na pečení." Už jsem jen čekal, kdy ucítím vůni cukroví. Zase pátrali v té hrozné skříni. A hledali a hledali a já dál čekal a čekal. Až jsem začal přemýšlet na co? Na co čekám? Kam pospíchám? Ven z muzea? Až odsud odejdu, budu čekat na autobus, v něm na to až dojedu domů. A potom? Budu čekat na večer? Na ráno? Na jaro? Zjistil jsem, že nechci pořád čekat, že nikam nepospíchám, a začal se konečně bavit celou situací. Usmál jsem se a zjistil, že muzejnice se taky smějí, i ten muž co přišel pro papír na pečení. A za chvíli se v místnosti usmíval i pan ředitel. A i ta skříň najednou vypadala, zajímavě, jako tajemná truhla s pokladem. Když jsem vyšel ven bylo stále světlo

Kategorie a štítky

Nastavení